“Nesnášim je!! oni mě provokujou!! oni to dělaj!! oni si začali!!”

“Úspěšných akcí”

s dětmi, jak něco absolutně nefunkčního, rozjetýho, nekontrolovatelnýho vyladit do poklidu a pochopení mám spousta. 

Téhle říkejme třeba Bětuška z krabičky:

V prvních chvílích jsem netušila jak mám reagovat. V téhle školce jsem byla nová, tohle jsem ještě neviděla! Bětuška se, jako smyslů zbavená, rozčilovala a vztekala, na všechny kolem sebe štěkala. Chvíli jsem na ni nechápavě koukala, jinak takovej milouš a mazel. Chvílemi, když mě k sobě pustila, jsem se zkoušela doptávat, co se stalo a nebo se snažila jí vysvětlit, že jí nikdo nic nedělá, ať se oblékne a můžeme jít ven. Podobně se pokoušely i ostatní kolegyně, jemně, rázně, všechno marně.

Betuška sebou cloumala, vyskakovala jak čertík z krabičky, plácala sebou na zemi, snažila se strkat do ostatních dětí a křičela na ně. Někdy jsme ji musely držet, aby ostatním dětem nějak neublížila.

Takhle, víc nebo míň vyhrocená scéna při oblékání a přesunu dětí po obědě ze školky ven na hřiště, se děla téměř pravidelně. Bětuš nebyla schopná se ani sama, ani s naší pomocí obléknout a odejít ze šatny. Navíc byla z toho ještě naštvaná, zaseklá a nafouklá a nechtěla už vůbec spolupracovat ani se oblékat. Na hřiště se dostávala jako poslední a pak chvíli trvalo, než se odsekla a odhodlala ke hře. Po takovém “výkonu” přišla ven zpráskaná, vyřízená, psychicky unavená a nebylo divu. Neřekla nic ani zpětně, jakoby o tom ani nevěděla, anebo se styděla.

Sama nevěděla, co se děje.

Potom jednou při další takové scéně, jsem si ze schodů, které vedly z patra do šatny všimla, že vypadá jako ustrašené štěně, co štěká na všechny strany v kroužku kolem sebe jako o život jakoby ho něco napadalo. Možná si jen “vyštěkávala” svou pozici v mumraji dětí, věcí a nepřehledné situace, možná je to následek nějakého traumatu, ale ta situace byla pro ni nezvládnutelná a pro ostatní dlouhodobě nepřijatelná. 

Bylo mi jí líto.

Nás kolem taky, ale vařící se v emočním kotli byla ona a podpalovala kotel i ostatním dětem. Frustrace nás všech visela ve vzduchu a sílila. Každý den jsme čelili stejnému problému, že nevíme co s ní, aby se dokázala v klidu obléknout.

Nic nepomáhalo.

Spouští se to v ní

vždycky stejně, po odchodu z oběda a příchodu do šatny, kdy je situace vypjatější, nepřehlednější, napadlo mě. A jí to tak příšerně irituje, stresuje a vtahuje do emocí, které v ní prostě zapnou tak extrémní rozrušení. Viděla jsem, že si neumí pomoct a zároveň, že pomoc potřebuje.

Něco mě napadlo. Přišla jsem k ní a nabídla jí, jestli jí to tam takhle štve, že se nemusí oblékat společně s námi všemi, ale někde, kde bude mít na to větší klid. Třeba vedle v garáži, kde mají děti další prostor se stolky a regály na vyrábění a pokud chce, půjdu s ní a pomůžu jí.

Co se stalo potom,

bylo jedno velké překvapení. Hlavně svou rychlostí. Na pidiokamžik se zarazila, pak popadla co mohla, řekla mi ať jí vezmu čepici a ještě něco a šla. V garáži se oblékala sama, trochu hudrovala, trochu jsme si pojmenovaly, co právě proběhlo, jak se cítila ona, jak my a tehdy byla jedna z prvních oblečených venku

a úplně v klidu:) 

Příště věděla, že pokud pocítí, že potřebuje, může si říct a klidně rovnou vyrazit s oblečením do garáže. To taky dělala, uměla si už příště vypozorovat, že na ní jde stres a tlak a věděla, že si dokáže a může naplnit svou potřebu klidu, která je na místě a naprosto a nikým nezpochybnitelná. Později už se zvládla oblékat i v šatně, protože věděla, že má nad probíhající situací, i svými emocemi moc a může si vybrat vyhovující řešení.

O co tady jde

je popisné, nerejpavé, neodsuzující přiznání a pojmenování emoce, není se za co stydět, prostě to cítím a je osvobozující a úlevné si udělat v sobě jasno a pořádek, převzít nad tím kontrolu a získat odpovědnost nad sebou samým a situacemi, které se mi dějí. I tohle děti potřebují zažít a naučit se vyznat se v sobě a v tom, co se(mi)děje, už jako malé. 

A pravda je ta, že k tomu mají příležitosti právě prostřednictvím zažívání emocí, interakce s ostatními a podpory nás dospělých průvodců, nepodléhajících cizím emocím, ale nabízejících ten svůj potřebný nadhled a klid a v něm hledání řešení.

Bylo mi jasné, že problém je v tom,

že zatím nenašla způsob, jak zvládnout situaci, ve které se sama neorientuje a neví, jak s ní naložit. Každý má míru citlivosti úplně jinde a tam, kde si někdo ani nevšimne, co se kolem něj děje, zažívá druhý úplně odlišné pocity, přemíru intenzity a stresu. 

Proto mě nesmírně baví práce s dětmi.

Přicházet na kloub souvislostem a provádět je jejich emocemi a prožitky a komunikovat s nimi cestu k řešení. 

Úplně stejně můžete začít řešit problematické situace i vy! 

A pokud přešlapujete, na cestě hledání způsobu jak rozumět a řešit, na jednom místě napiště mi, ráda vám v konzultacích předám co vím o dětské duši a potřebách i vám, protože i vy můžete uspět navzdory situaci, která vás trápí, stačí jen vědět, co se děje a jaké podpůrné kroky dělat.

Zajímá vás jak:

Chápat a řešit „období vzdoru“?

.. dopřát dětem správný vývoj fyzický, duševní i psychický? přistupovat k dětem, aby jejich potenciál a váš vzájemný vztah mohl zářit bez zatížení stresem? chápat vzdor, odmlouvání, zasekávání, uzavírání se a jaké jsou dětské potřeby? zharmonizovat váš vztah i domácnost? správně komunikovat s dětmi a zajistit tak respektující prostředí, optimální vývoj a zdravé vztahy? předcházet nedorozuměním a nepochopením? na „domácí Montessori pohodičku“? zajistit správný vývoj mozku, emoční stabilitu a zdravé sebevědomí? dělat Montessori doma? připravit domácnost pro dítě, aby mu mohla sloužit jako podnětné prostředí? na připravené prostředí dle principů Montessori? děti podpořit, aby jim šlo učení samo a měli z něj radost? Co dítě potřebuje ke klidu a respektu? …

Ráda vám v těchto a dalších vašich otázkách budu k dispozici a oporou v konzultacích zde.

Navíc jsem pro vás a vaše dítě sepsala checklist stěžejních bodů vedoucí přímou cestou k optimálnímu rozvoji vašeho pokladu a vašeho vzájemného vztahu do krátkého Pdf souboru, které si hned můžete ZDARMA stáhnout zde.